Jít na sedmou, přímo do školy z čajového session, je snad i na mě příliš dekadentní. Ještě že jsem nebyl sám. Nebyli jsme ani samotní, byl s námi on. Byl milý, přívětivý a kožíšek mu hřál jak čerstvě ztažená nutrie. Ale jak jistě všichni víte, není důležitá pravdivá verze, spíš ta, kterou chtějí lidé slyšet, tzn. pravda plná lásky, olizování uší, mužného objímání a vřelých poblitků..
To víte, učení plno, batůžek těžký jak život homosexuála v Polsku, není divu že se my, chlapci co spolu mluvíme, musíme někdy trošku odvázat. Ještě abych předešel ošklivým pochybnostem, žádná děvčata, na to jsme my, chlapci co spolu mluvíme, příliš stydlivý. No a jak jsme tak šli na třešňový čaj, do naší oblíbené čajovny U Tygřího ocásku, něco se stalo, zem se otevřela, nebe zahřmělo, barové židle zkroutily a byl druhý den.
Druhý den, sice ještě lehounce potemnělý, ale již tak brzy byl slyšet cvrlikot vrabců a právě vylíhlých sýkorek, jsme si to vykračovali s gustem zpívanou písní na rtech a s rázným krokem, zároveň však plným lehkosti jakou může nabídnout jen samba, do jejíž rytmu nám tleskaly kurtyzány z hlavní avenue. V takových těžkých chvílích vzniká ta vzácná chvíle mužské sounáležitosti. "panebože, kde jste se to tak zřídili, vy prasata, blabla..", ale to ony nepochopí.
Asi málo pijí ovocné čaje